První planeta smrti - Harrison Harry (книги онлайн полные версии txt) 📗
Motory zmlkly a Krannon se postavil a protáhl. „Jsme na místě,” oznámil. „Jdem vykládat.”
Před nákladním autem čněla holá skála, jakási kruhová vyvýšenina vypínající se nad džungli, která byla příliš hladká a příkrá, než aby se zde zachytila vegetace.
Krannon otevřel postranici nákladního prostoru, a oba pak vykládali krabice a bedny. Když skončili, vyčerpaný Jason klesl k zemi.
„Vlezte dovnitř, odjíždíme,” řekl Krannon.
„Vy jo, ale já tady zůstanu.”
Krannon ho přeměřil mrazivým pohledem. „Vlez do auáku, nebo tě zabiju! Tady nesmí nikdo zůstat. Už proto ne, že je to životu nebezpečné, a ty bys tady sám nepřežil ani hodinu. Ale co horšího, mohli by tě dostat hraboši. Samozřejmě že by tě na místě zabili — to však není důležité. Důležité je, že máš u sebe věci, které se jim nesmějí dostat do rukou. Chceš vidět hraboše s pistolí?”
Zatímco Pyrran hovořil, Jason usilovně přemýšlel, co dál. Doufal, že Krannon je tak pomalý v myšlení, jak má rychlé reflexy. Vzhlédl ke stromům a upřel pohled mezi tlusté větve nad nimi. I když Krannon dosud hovořil, okamžitě si uvědomil, že Jasona něco upoutalo. A když se Jasonovy oči rozšířily a v jeho ruce se objevila pistole, Krannon, s pistolí již v pohotovostní poloze, se otočil ve stejném směru.
„Tam… na vrcholku!” vykřikl Jason a vystřelil do spleti stromů. Krannon začal střílet také — avšak jakmile začal, Jason se vrhl dozadu, svinul do klubíčka a kutálel po skalnatém svahu. Hluk z jeho pohybu zanikl ve štěkotu výstřelů, a než se Krannon stačil otočit, gravitace vtáhla Jasona do hustého listí. Lámající se větve ho bičovaly, ale zmírnily jeho pád. Zastavil se, když uvízl ve spleti rostlin. Krannon začal střílet příliš pozdě, než aby ho mohl zasáhnout.
Jason ležel, unaven a se škrábanci, a slyšel, jak ho Pyrran proklíná a jak obchází skálu. Pak Pyrran několikrát vystřelil, ale do lesa se neodvážil vstoupit. Posléze se přestal snažit něco vymyslet a vrátil se k autu — motory se rozeřvaly a pásy zařinčely a vystřelily kameny dozadu a do džungle. Pak zaznělo tlumené dunění a drcení kamenité půdy, které zvolna dozněly.
A Jason osaměl.
Až do tohoto okamžiku si dost dobře nedovedl představit, jaké to bude, až zde bude sám, až ho bude obklopovat jenom smrt. Nákladní automobil již zmizel z doslechu. Násilím musel potlačit touhu rozběhnout se za ním. Co se stalo, stalo se.
Bylo to velké riziko, které podstoupil, ale také jediný způsob, jak se dostat do styku s hraboši. To byli sice divoši, ale přece jen patřili k lidské rase. A neklesli tak hluboko, aby přestali obchodovat s civilizovanými Pyrrany. Musí se s nimi setkat, spřátelit se s nimi. Zjistit, jak se jim podařilo v tomto bláznivém světě bezpečně existovat.
Kdyby přišel na jiný způsob, jak se s tím problémem vypořádat, zvolil by ho — úloha hrdinného mučedníka se mu ani v nejmenším nezamlouvala. S hraboši se musel setkat, a rychle, a jinak se to nedalo zařídit.
Z ničeho se nedalo usoudit, kde ti divoši jsou, nebo jak brzy sem přijdou. Kdyby v džungli nečíhalo smrtelné nebezpečí, mohl by se v ní ukrýt a vydat se k nim, až sám uzná za vhodné. Kdyby ho našli mezi dodaným zbožím, mohli by ho s typicky pyrranským reflexem na místě zapíchnout.
Unaveným krokem se blížil k linii stromů. Na jedné větvi se něco pohnulo, ale zmizelo to, když přišel blíž. Žádná z rostlin poblíž nejbližšího stromu se silným kmenem nevypadala na jedovatý druh — protáhl se kolem stromu do lesa. V dohledu nespatřil nic, co by vypadalo životu nebezpečně, a to ho překvapilo. Opřel se o drsnou kůru kmene, aby si dopřál chvíli odpočinku.
Náhle se mu na hlavu sneslo něco měkkého, co mu bránilo dýchat, a tělo mu sevřel ocelový stisk. Čím více se snažil osvobodit, tím silnější bylo sevření — za chvíli mu krev duněla v uších a plíce prahly po vzduchu.
Teprve až značně ochabl, svíravý tlak ustal. Z prvního šoku ho trochu vzpamatovalo, když si uvědomil, že ho nepřepadlo žádné zvíře. O hraboších nic nevěděl, ale byli to přece lidé — měl tedy dosud naději.
Někdo mu spoutal ruce a nohy, pouzdro s pistolí mu odtrhl od paže. Bez pistole pocítil zvláštní pocit nahoty. Silné ruce ho znovu popadly a vyhodily do vzduchu — dopadl tváří dolů na něco teplého a hebkého. Opět ho sevřel strach, protože to něco bylo nějaké velké zvíře. A na Pyrru jsou všechna zvířata smrtelně nebezpečná.
Když se zvíře dalo do pohybu a neslo ho, svíravý strach ustoupil pocitu rostoucí úlevy. Hraboši se dokázali spřátelit s nějakým druhem alespoň jedné živočišné formy. Musí zjistit jak. Kdyby na to tajemství přišel — a vrátil se s ním do města — to by vyvážilo veškerou jeho námahu a útrapy. To by dokonce vyvážilo Welfovu smrt, protože ten odvěký zápas by mohl ztratit na intenzitě, nebo skončit.
Spoutané končetiny ho zpočátku silně bolely, a pak zmrtvěly, jak se krevní oběh omezil. Kodrcavá jízda snad neměla konce — Jason nemohl žádným způsobem zjistit, jak dlouho trvá. Promočila ho dešová sprška, a když opět začalo pražit slunce, cítil, jak mu z šatů uniká pára.
Konečně cesta skončila. Jakási síla ho stáhla ze zvířecího hřbetu a pohodila na zem, a po uvolnění pout mu ruce bezvládně klesly. Obnovený krevní oběh probudil novou bolest, když se pokoušel vleže o pohyb. Konečně ho ruce poslechly — pozvedl je k hlavě a stáhl si z ní to, co ji halilo: pytel ze silné zvířecí srsti. Do očí mu udeřilo světlo, do plic mu proudil dychtivě nasávaný čistý vzduch.
Rozhlédl se, mžikaje v oslepujícím světle. Ležel na podlaze z hrubých prken, oči plné zapadajícího slunce, které nahlíželo do stavení vchodem bez dveří. Venku bylo vidět zorané pole svažující se po křivce kopce k okraji džungle. Uvnitř stavení kontrastovalo silné šero, nebylo tu dobře vidět.
Světlo dopadající vchodem přetnula nějaká postava, mohutný prolil podobný zvířeti. Když se Jason pozorněji podíval, zjistil, že je to člověk s dlouhými vlasy a hustými vousy. Byl celý zahalen do zvířecí srsti, dokonce na nohou měl kožešinové návleky. Oči upíral na Jasona, zatímco jednou rukou přejížděl po sekyře, která mu visela u pasu.
„Co jsi zač? A co chceš?” zeptal se náhle vousáč.
Jason volil slova pečlivě, říkal si, že ten divoch by mohl mačkat spouš s takovou radostí jako obyvatelé města.
„Jmenuji se Jason. Přicházím v míru. Chci být vaším přítelem…”
„Lžeš!” zachroptěl vousáč a vytáhl z opasku sekyru. „Klameš jako běženec. Viděl jsem tě, jak se schováváš. Číhals, abys mě zabil. Ale zabiju tě já.” Mozolnatým palcem zkontroloval hranu ostří, pak sekyru pozvedl.
„Počkej!”vyrazil ze sebe Jason zoufale. „Vůbec nic nechápeš!” Sekyra se rychle snášela dolů.
„Nejsem z této planety a…”
Jasonem otřásl prudký náraz, když se sekyra zabořila do dřeva kousek vedle jeho hlavy. Vousáč v posledním okamžiku směr úderu změnil. Pak uchopil Jasona zepředu za oblek a přitáhl si ho k sobě, až se jejich hlavy dotkly.
„Fakt?” zvolal ohlušujícím hlasem. „Ty nejsi odtud?” Povolil sevření a Jason klesl zpět na podlahu dřív, než mohl odpovědět. Vousáč ho přeskočil a zamířil do potemnělé zadní části chatrče.
„To musím povědět Rhesovi,” přemýšlel nahlas, když manipuloval s něčím na stěně. Náhle se chatrč zalila světlem.
Jason se zmohl pouze na udivený pohled. Ten vlasatý, zvířecí srstí oděný divoch zacházel s komunikátorem, jeho ztvrdlé a špinavé prsty zručně sepnuly obvod a vytočily číslo.
