První planeta smrti - Harrison Harry (книги онлайн полные версии txt) 📗
Nyní se mu na zemi sedělo dobře. Slunce hřálo, a když se natáhl, břemeno dvojnásobné gravitace si téměř neuvědomoval. Vztek odnesl strach, odpočinek zahnal únavu. Odněkud z hloubi mozku se mu vynořila stará, otřepaná fráze: Tam, kde je život, je i naděje. Nad banálností těch slov se ušklíbl, ale současně si uvědomil, že se v nich skrývá zásadní pravda.
Prober si, jaká máš aktiva. Máš mnohá zranění, ale dosud jsi naživu. Žádné ze zranění není zřejmě vážné, a všechny kosti máš v pořádku. Pistole ti dosud funguje — hladce klouže do pevného pouzdra a stejně tak z něho vyskakuje, jak si jen pomyslí. Pyrrané vyrábějí robustní zařízení. Medikit taky funguje. Kdyby sis zachoval rozvahu, kdybys dokázal jít přibližně v přímém směru a kdyby se ti cestou celkem moc nestalo, máš slušnou naději, že se ti podaří dostat zpátky do města. Jaké by tě tam čekalo uvítání, je celkem jiná záležitost. To poznáš, až tam dorazí. Ze všeho nejdůležitější je se tam dostat.
Na straně pasív vystupovala samotná planeta Pyrrus, gravitace odčerpávající sílu, počasí a zběsilá zvířata. Podařilo by se ti přežít?
Jako kdyby chtěla jeho úvahy potvrdit, obloha potemněla a do lesa zašuměl déš, který se přibližoval. Jason se namáhavě postavil na nohy a zorientoval dřív, než déš omezil viditelnost. Na horizontu se mlhavě rýsovaly rozeklané hory — pamatoval si na ně, když je cestou sem přelétali. Ty by se mohly stát prvním cílem. Až se k nim dostane, určí si další úsek cesty.
Před větrem se v rychlých nárazech nesly listy a prach, pak ho zaplavil déš. Promáčený, zmrzlý a už na smrt unavený Jason sbíral poslední zbytky sil na vrávoravou chůzi po povrchu této zabíjející planety.
Déš neustal, ani když se snesl soumrak. Směr se nedal s jistotou určit, nemělo smysl jít dál. A navíc se Jason nacházel na samém pokraji vyčerpání. Noc slibovala být mokrá. Stromy měly silné kmeny s kluzkým povrchem — na takové by nevylezl ani na planetě s normální gravitací. Chráněná místa pod padlými stromy a v hustých keřích, které prozkoumal, byla právě tak mokrá jako vše ostatní v lese. Nakonec se svinul do klubíčka u jednoho stromu na závětrné straně a usnul. Ve spánku se chvěl, stékaly z něho kapky vody.
Kolem půlnoci déš ustal a teplota prudce klesla.
Jason malátně procitl ze sna, v němž se mu zdálo, že umrzl k smrti — a zjistil, že je to téměř pravda. Mezi stromy se sypal drobný sníh, práškoval zemi a vítr ho nesl proti němu. Do kůže se mu zakusoval chlad, a když kýchnut, píchlo ho v prsou. Jeho rozbolavělé a otupělé tělo nechtělo nic než odpočinek, ale záblesk rozumného uvažování, které mu zůstalo, ho donutil postavit se na nohy. Kdyby si nyní lehl, zemřel by. Jednou rukou se opíral o kmen stromu, aby neupadl, když ztěžklým krokem začal kolem stromu chodit. Šouravým krokem, stále dokola, dokud svíravý chlad poněkud nepolevil a dokud se nepřestal chvět. Únava ho halila jako šedivá houně. Pokračoval v chůzi, většinu času měl oči zavřené — otvíral je, jen když upadl a musel namáhavě povstat na nohy.
Za rozbřesku slunce spálilo a zahnalo sněhová mračna. Jason se opřel o strom a svýma přivřenýma, bolavýma očima vzhlédl k obloze. Půda kolem něho zářila bělostí, až na místo kolem stromu, kde jeho klopýtavé kroky vyšlapaly kruh z černého bahna. Se zády opřenými o hladký kmen stromu se Jason zvolna sesul k zemi a nechal se prohřívat slunečními paprsky.
Z vyčerpání se mu zatočila hlava, rty měl rozpukané od žízně a téměř neustálý kašel mu žhavými prsty trhal hruď. I když se slunce ještě příliš nad obzor nevyhouplo, už silně hřálo a vysušovalo mu kůži. Vysušovalo a spalovalo.
To nebylo v pořádku. Ta myšlenka se mu honila hlavou, dokud si ji nepřipustil. Obracel ji a zkoumal ze všech stran. Co nebylo v pořádku? To, jak mu bylo.
Zápal plic. Měl všechny jeho příznaky.
Vysušené rty mu popukaly, a když se usmál, zvlhčila je krev. Vyhnul se na Pyrru všem nebezpečím ze strany živočichů, všech těch velkých masožravců a jedovatých plazů jen proto, aby ho přemohl nejmenší organismus ze všech? No, na toho má metr taky.
Třesoucími prsty si vyhrnul rukáv a přitiskl ústí medikitu k holé paži. Mediku cvakl a začal bzučet, ale hněvivě a kvílivě. Věděl, že to má nějaký význam, ale nemohl si uvědomit jaký. Pozvedl medikit a zjistil, že jedna z jehel vyčnívá z otvoru jen zpola. Samozřejmě. Nebylo v ní to antibiotikum, které vyžadoval analyzátor. Potřebovala doplnit.
Se zaklením medikit odhodil — ten šplouchl do louže a zmizel. Konec s léčbou, konec s medikitem, konec s Jasonem dinAltem. Osamocený bojovník proti nebezpečím planety smrti. Zarputile odvážný cizinec, který si dokázal vést stejně dobře jako místní! Celý jeden den vydržel bez cizí pomoci, než si podepsal rozsudek smrti.
Za ním se ozvalo přiškrcené zavrčení.
V jediném pohybu se otočil, klesl k zemi a vystřelil. To vše se odehrálo dřív, než si vůbec uvědomil, že se to odehrálo. Díky svému pyrranskému výcviku měl reflexy rychlejší než myšlení. S otevřenými ústy hleděl na ošklivé zvíře, které necelý metr od něho dodělávalo, a uvědomil si, že ho vytrénovali dobře.
Jeho první reakcí byla lítost nad tím, že zabil jednoho z hrabošských psů. Když se však podíval pozorněji, zjistil, že se od hrabošského psa poněkud liší zabarvením, velikostí a srstí. I když většinu z jeho přední čtvrti výstřel odtrhl a krev z něho tryskala v umírajících pulsech, zvíře se stále snažilo k Jasonovi dostat. A než mu smrt potáhla oči skelným výrazem, s vypětím se přiblížilo téměř až k Jasonovým nohám.
Hrabošský pes to tak docela nebyl, mohl to být jeho divoký příbuzný — ve smyslu příbuznosti psa k vlkovi. V duchu si říkal, zda mezi vlky a touto mrtvou šelmou neexistuje ještě nějaká jiná podobnost. Neloví také ve smečkách?
Ta myšlenka ho přiměla vzhlédnout — a právě v posledním okamžiku. Lesem se táhly další velké kontury, stahovaly se k němu. Když dvě šelmy zastřelil, ostatní vztekle zavrčely a rychle zmizely v lese. Neodešly však. Smrt jejich druhů je neodradila, dokonce ještě víc rozzuřila.
Posadil se zády ke stromu a čekal, až se šelmy opět přiblíží, a pak je odstřeloval. Při každém výstřelu a smrtelném výkřiku ty, co zbyly, zavyly hlasitěji. Některé spolu bojovaly, když se setkaly, aby své zuřivosti daly volný průchod. Jedna se postavila na zadní nohy a seškrabávala ze stromu kůru po velkých pásech. Zamířil na ni a vystřelil, ale byl příliš daleko, než aby zasáhl.
Uvědomil si, že horečka může být někdy výhodou. Logika mu říkala, že přežije pouze do západu slunce, nebo dokud nevystřílí všechny náboje. Avšak to ho nyní příliš neznepokojovalo, na ničem vlastně nezáleželo.
Nechal poklesnout ramena, zcela se uvolnil a ruku zvedal jen tehdy, když střílel, a pak ji opět spouštěl. Vždy po několika minutách se musel pohnout, aby se ohlédl za strom a případně zabil šelmu, která se k němu plížila z místa, kam neviděl. Neurčitě si uvědomoval, že by bylo lepší, kdyby se opíral o menší strom, ale úsilí spojené s tím, aby se k nějakému takovému přesunul, nestálo za to.
Někdy odpoledne vystřelil poslední náboj. Zabil jím šelmu, kterou nechal přijít blízko, protože si povšiml, že na větší vzdálenost cíl už nezasahuje. Šelma zavrčela a klesla k zemi — ostatní, které byly nedaleko, odtáhly a ze sympatií kvílely. Jedna z nich se opět objevila a Jason stiskl spouš.
Ozvalo se pouze slabé cvaknutí. V pistoli už žádný náboj nebyl a nebyl ani v zásobníku u jeho pasu. Mlhavě vzpomínal, kolikrát dobíjel, ale nedokázal si ten počet uvědomit.
Tak toto byl konec. Všichni měli pravdu — na Pyrrus nestačil. Neměli to však říkat. Pyrrus je nakonec všechny také zahubí. Pyrrané nikdy neumírají v posteli. Staří Pyrrané nikdy neumírají, protože se stáří nedožívají.
Nyní, kdy se už nemusel nutit do ostražitosti a nemusel držet pistoli, horečce podlehl. Chtělo se mu spát, a věděl, že ten spánek bude dlouhý. Oči se mu zavíraly, když pozoroval, jak se k němu šelmy opatrně, zvolna přibližují. Jedna z nich se připlížila tak blízko, že na něho mohla doskočit — viděl, jak se jí na nohou napínají svaly.
