První planeta smrti - Harrison Harry (книги онлайн полные версии txt) 📗
„Souhlas — to ve všech vývodech sedí!” zvolal Brucco. „Jenže jak to souvisí s námi? To, že všechna zvířata prchají společně, jak souvisí s naší válkou?”
„U nich jde o víc než jen o společný úprk,” odpověděl mu Jason. „Spojují svoje síly proti jakékoli přírodní katastrofě, která je společně ohrožuje. Jsem si jist, že ta komplexní adaptabilita, k níž zde dochází před příchodem blizardů, záplav, požárů a jiných katastrof, přivede ekology přímo do extáze. Nás se však momentálně dotýká jediná reakce. Ta, která je namířená proti lidem z města. Copak si to ještě neuvědomujete? Chovají se vůči vám všem jako vůči další přírodní katastrofě!
Nikdy se přesně nedozvíme, jak to vlastně začalo, i když určitý náznak je v deníku, který jsem objevil a který zachycuje popis prvních dnů na této planetě. V něm se píše, že lesní požár zřejmě vyhnal nové druhy proti usedlíkům. To nebyly žádné nové druhy zvířat — jen ty stávající s novou motivací. Umíte si představit, jak se tito usedlíci, zvyklí na bezpečí a vysokou civilizaci, zachovali, když vznikl lesní požár? Propadli samozřejmě panice. A pokud se nacházeli ve směru postupujícího požáru, zvířata musela prchat přímo přes jejich tábor. Reagovali nepochybně střelbou na létající tvory.
Jakmile to učinili, označili se za přírodní katastrofu. Katastrofy nabývají různé podoby. Dvojnožce s puškami lze do této kategorie zařadit poměrně snadno. Pyrranská zvířata zaútočila, byla střelena, a válka začala. Ta zvířata, co přežila, pokračovala v útočení a dala všem formám života na vědomí, čeho se ten boj týká. Radioaktivita na této planetě musí být příčinou mnoha mutací — a příznivá mutace, schopná přežití, se tak stala pro člověka smrtelným nebezpečím. Risknu dohad, že schopnost psí mutace dokonce podněcuje, některé ze smrtelně nebezpečnějších druhů jsou až příliš jednoúčelové, než aby za těch krátkých tři sta let vznikly přirozeným vývojem.
Usedlíci se samozřejmě bránili a svou pověst přírodní katastrofy si tak uchovali bez poskvrny. V průběhu staletí svoje způsoby zabíjení vylepšili — i když to k ničemu dobrému nebylo, jak víte. Vy lidé z města, jejich potomci, jste tuto nenávist zdědili. Bojujete, a pomalu prohráváte. Jak byste taky mohli zvítězit nad biologickými rezervami celé planety, které se mohou přetvářet tak, aby mohly čelit jakémukoli novému útoku?”
Po Jasonových slovech následovalo ticho. Kerk a Meta stáli s pobledlými obličeji a vstřebávali dosah toho odhalení. Brucco mumlal něco nesrozumitelného a na prstech odpočítával důvody, hledal v logických návaznostech slabá místa. Čtvrtý Pyrran z města, Skop, nevnímal obsah těch slov, kterým nerozuměl — nebo rozumět nechtěl — a na místě by Jasona zabil, kdyby měl sebemenší naději, že se mu to podaří.
Byl to Rhes, kdo přerušil ticho. Jeho schopnost rychle uvažovat už roztřídila vyslechnuté skutečnosti. „Jedna věc nesedí,” řekl. „Co my? My žijeme na povrchu Pyrru bez ochranného valu a bez střelných zbraní. Proč na nás taky neútočí? Jsme lidé, potomci stejných lidí jako kšeftaři.”
„Na vás neútočí,” vysvětloval Jason, „protože vás neztotožňují s přírodní katastrofou. Zvířata žijí na svazích nečinné sopky, v přirozeném soutěžení bojují a hynou, avšak když se sopka probudí, prchají společně. Výbuch sopky je tím, co dělá z hory přírodní katastrofu. V případě lidí jsou to jejich myšlenky, které je určují jako životní formu nebo katastrofu. Horu nebo sopku. V městě všichni vyzařují podezřívání a smrt — libují si v zabíjení, na zabíjení myslí a zabíjení plánují. Uvědomte si, že i to je přirozený výběr. Jsou to rysy přežití, které městu nejvíce vyhovují. Lidé žijící mimo město uvažují jinak. Pokud jsou individuálně ohroženi, bojují, jak by bojoval jakýkoli jiný tvor. Pod hrozbou všeobecnějšího ohrožení se řídí pravidly pro celkové přežití, které lidé z města porušují.”
„Jak to začalo — mám na mysli to rozdělení na dvě skupiny?” zeptal se Rhes.
„To se pravděpodobně nikdy nedozvíme,” usoudil Jason. „Myslím, že lidé, z nichž pocházíte, museli být farmáři nebo psioničtí senzibilové, kteří během nějaké přírodní katastrofy nebyli s ostatními. Podle pyrranských pravidel reagovali samozřejmě přirozeně a přežili. Tím se odlišili od myšlení lidí z města, kteří považovali za správnou odezvu zabíjení. Nech byly příčiny jakékoli, je zřejmé, že brzy vznikly dvě oddělené komunity, které kromě vzájemně výhodného obchodování jednaly zcela separátně.”
„Stále tomu nemůžu uvěřit,” ozval se nepříliš zřetelně Kerk. „To vysvětlení je prostě strašné, každý jeho detail, a já mu dosud nemůžu dost dobře uvěřit. Musí existovat ještě jiné vysvětlení.”
Jason zavrtěl zvolna hlavou. „Neexistuje. Tohle je jediné, které obstojí. Jiná jsme vyloučili, vzpomínáš? Nemám ti za zlé, že ti připadá obtížné tomu uvěřit, protože je to v přímém protikladu ke všemu, co jsi v minulosti považoval za pravdivé. Je to jako měnit přírodní zákon. Jako kdybych ti přednesl důkaz, že gravitace vlastně neexistuje, že je to síla jiná než ta nezměnitelná, kterou známe, jakou můžeš obejít, když víš jak. Potřeboval bys spíš důkaz než slova. Třeba vidět, jak někdo chodí ve vzduchu.”
A když se obrátil k Naxovi, dodal: „Což vlastně není tak špatný nápad. Neslyšíš, že by teď byla kolem lodě nějaká zvířata? Ne taková, na jaká jsi zvyklý, ale mutovaná, divoká, jaká žijí jen proto, aby útočila na město.”
„Tady se to jimi jen hemží,” odpověděl Naxa. „Myslí jen na to, koho zabít.”
„Nemohl bys jedno chytit?” zeptal se Jason. „Ale tak, aby ses nenechal zabít?”
Naxa zabručel na souhlas a obrátil se k odchodu. „Taková šelma, která by mi ublížila, se ještě nenarodila.”
Ostatní stáli beze slova, byli hluboce pohříženi do svých myšlenek, když čekali, až se Naxa vrátí. Jason neměl co říci. Pokusí se ještě o jednu věc, aby je o své pravdě přesvědčil — pak už bude záležet na každém z nich, aby si vytvořil vlastní názor.
Naxa se vrátil s křídlobodcem, přivázaným za nohu na kožené šňůře. Zvíře se chvělo a vřískalo, když ho nesl dovnitř.
„Dej ho doprostřed místnosti, daleko ode všech,” řekl Jason. „Nemůžeš tu bestii na něco posadit, aby tady nepoletovala?”
„Bude stačit moje ruka?” zeptal se Naxa a křídlobodce nadhodil, aby se mu posadil na ruku s dlouhou ochrannou rukavicí. „Tak tohle jsem chytil.”
„To je pravý křídlobodec,” konstatoval Brucco. „Až tady cítím z jeho křídlových bodlin jed.”
Ukázal na tmavé skvrny na kůži, kam kapalina ukápla. „Jestli to prožere rukavici, je s tím chlapem konec.”
„Jsme tedy zajedno, že je skutečný,” řekl Jason. „Skutečný a smrtelně nebezpečný, a jediným prubířským kamenem mé teorie bude to, zda se mu vy lidé z města přiblížíte tak jako Naxa.”
Když to vyslovil, mimoděk se odtáhli. Věděli totiž, že křídlobodec je synonymum pro smrt. Tak tomu bylo, je a bude. Přírodní zákon člověk nezmění.
Za všechny se ozvala Meta, „My… nemůžem. Ten člověk žije v džungli, žije jako zvířata. Nějak se naučil dostat k ním blízko. Ale po nás to nemůžeš chtít.”
Jason si pospíšil, aby odpověděl dřív, než bude Naxa na urážku reagovat. „Samozřejmě že právě to po vás chci. Spočívá v tom můj důkaz. Jestli k němu nenávist nebudete pochovat a nebudete předpokládat, že vás napadne — no, pak vás nenapadne. Myslete si, že je to tvor z jiné planety, že je neškodný.”
„To nejde,” namítla. „Je to křídlobodec!”
Zatímco spolu hovořili, Brucco postoupil vpřed, oči upíral na zvíře sedící Naxovi na rukavici. Jason pokynul lučištníkům, aby nestříleli. Brucco se zastavil v bezpečné vzdálenosti, ale soustředěný pohled na křídlobodce upírat nepřestal. Ten na znamení neklidu šustivě pohnul kožnatými křídly a zasyčel. Na špičce každé z velkých bodlin na křídlech se vyřinula kapka jedu. Celá místnost tonula v mrtvolném tichu.
Brucco zvolna zvedl ruku a opatrně ji natáhl nad zvíře. Pak ji o kousek spustil, jednou pohladil křídlobodci hlavu a nechal ji klesnout ke svému boku. Zvíře na dotyk nijak nereagovalo, jen se mírně zachvělo.
