První planeta smrti - Harrison Harry (книги онлайн полные версии txt) 📗
„Buď srdečně vítán,” řekl Kerk, když se k němu přidal a mával pistolí, aby ji ochladil.
Lodní důstojník, stojící vzadu mimo dosah střelby z plochy kosmodromu, se tvářil vztekle a oba si měřil pohledem od hlavy k patě. „Co se to, sakra, tady děje?” zavrčel.
Kerk odzkoušel hlaveň nasliněným palcem, pak nechal vklouznout pistoli opět do pouzdra. „Jsme spořádaní občané z jiné soustavy a nedopustili jsme se žádného zločinu. Ti primitivové z Cassylie jsou pro civilizovaného člověka nesnesitelní. Proto odlétáme na Darkhan — zde jsou naše lístky — , na jehož svrchovaném území se, jak věřím, v této chvíli nacházíme.” Poslední slova přidal kvůli cassylijskému důstojníkovi, který doklopýtal na vrcholek pojízdných schůdků a právě zvedal zbraň.
Tomu vojákovi se nedalo nic vyčítat. Viděl hledané zločince, kteří prchají. I když to bylo na darkhanské lodi. Ovládl ho spravedlivý hněv a pozvedl zbraň.
„Vylezte odtud, vy křiváci! Tak snadno neuniknete! Vylezte pomalu a s rukama nahoře, nebo vás rozstřílím…”
Čas se v té chvíli zastavil a zastavil se, jako by nechtěl už nikdy plynout dál. Pistole mířila na Kerka a Jasona — žádný z nich se nepokusil svoji zbraň vytáhnout.
Ta pistole se jen nepatrným trhnutím vychýlila, když se pohnul lodní důstojník, pak zase mířila bez zachvění na oba pronásledované. Darkhanský kosmonaut nikam neodešel, udělal jen krok stranou, ale to stačilo, aby se dostal k červené skříňce vestavěné do stěny. Jedním rychlým pohybem strhl víko skříňky a položil palec na tlačítko uvnitř ní. Když se usmál, jeho rty se stáhly tak, že odhalily všechny zuby. Už se rozhodl, a bylo to drzé vystupování cassylijského důstojníka, které v jeho rozhodování sehrálo hlavní úlohu.
„Vystřelte jen jedinou ránu na darkhanském území a já stisknu tento knoflík!” vykřikl. „Vy víte, nač ten knoflík je — všechny vaše lodě ho taky mají. Dopuste se nepřátelského činu vůči této lodi a někdo stiskne jiný knoflík. V tom okamžiku se odpálí všechny řízené rakety a polovina toho vašeho prohnilého města vyletí do vzduchu.” Úsměv měl do tváře jakoby vytesán a nebylo pochyb, že by udělal, čím vyhrožoval. „Tak jen střelte. Řekl bych, že ten knoflík stisknu s potěšením.”
Zazněla siréna ohlašující start, kontrolka UZAVIŘÍT VSTUP blikala v rozhněvaném vzkazu z velitelského stanoviště. Ještě okamžik zírali na sebe všichni čtyři jako v nelítostném dramatu.
Pak se cassylijský důstojník v nevyslovitelném, bezmocném hněvu otočil a skoky zamířil dolů ze schůdků.
„Všichni cestující zaujmou svá místa. Za padesát pět sekund je start. Ukončete nástup.” Zatímco vydával pokyny, přirazil lodní důstojník víko na skříňku a skříňku zamkl. Byl sotva čas dostat se k antiakceleračním lehátkům, když Darkhanská chlouba odstartovala.
5
Jakmile se loď dostala na oběžnou dráhu, kapitán poslal pro Jasona a Kerka. Vysvětlování se ujal Kerk a to, co se odehrálo minulé noci, vylíčil zcela pravdivě. Vypustil pouze skutečnost, že Jason je původem profesionální hráč. Vylíčil působivý příběh dvou šastných cizinců, které proradná oficiální místa chtěla připravit o výhru. To všechno se zcela shodovalo s tím, co si kapitán o Cassylii myslel. Nakonec kapitán pochválil důstojníka za jeho správné počínání a začal se připravovat k sepisování dlouhé zprávy pro svoji vládu. Kerkovi a Jasonovi popřál vše nejlepší a pochválil si, jaká je na jeho lodi svoboda.
Cesta netrvala dlouho. Jason neměl ani čas, aby dospal to, co zameškal, a už přistávali na Darkhanu. Jelikož neměli zavazadla, prošli celní kontrolou mezi prvními. Z odbavovací budovy vyšli ve chvíli, kdy se ke vzdálenému přistávacímu doku snášela jiná loď. Kerk se zastavil a zahleděl se na ni; Jason sledoval, kam jeho upřený pohled směřuje. Ta loď byla šedivá a otlučená. Měla tupý nos jako dopravní loď — ale hýřila tolika velkými děly jako bitevní křižník.
„Taje samozřejmě vaše,” poznamenal Jason.
Kerk přikývl a zamířil k lodi. Když k ní dorazili, jeden ze vstupních uzávěrů se otevřel, ale nikdo se v něm neobjevil. Místo toho se k zemi řinčivě snesl dálkově ovládaný skládací žebřík. Kerk po něm rychle vyšplhal, Jason ho zachmuřeně následoval. Připadalo mu, že teď to s tou nechutí k okázalostem a malichernostem trochu přehánějí — a to si už začínal pyrranské postoje osvojovat. Podle nich se však právě takhle vítal velvyslanec na palubu jejich lodě. Tedy nijak.
Vstupní uzávěr zavřel samotný Kerk, a když klesli do lehátek, ozvala se startovací siréna. Hlavní trysky zaburácely a Jasona prudce stlačilo dolů zrychlení. Zrychlení neustávalo, stále narůstalo a vytlačovalo Jasonovi vzduch z plic a pohled z očí. Vykřikl, ale svůj vlastní výkřik nezaslechl, protože mu uši zaléhaly ohlušujícím řevem. Pohltila ho milosrdná mdloba.
Když se probral z bezvědomí, na loď už nepůsobilo žádné přetížení. Nechal oči zavřené a bolest se z jeho těla zvolna vytrácela. Náhle se ozval Kerk — stál vedle jeho lehátka.
„Je to moje chyba, Meto, měl jsem ti říct, že máme na palubě pasažéra, který je zvyklý na normální gé. Mohlas ten svůj obvyklý start, při kterém praskají kosti, aspoň trochu zmírnit.”
„Nevypadá, že mu moc ublížil — a vůbec, co tady dělá?”
Jasona poněkud překvapilo, že ten druhý hlas je dívčí. Neupoutal ho však natolik, aby se obtěžoval otevřít bolavé oči.
„Letí na Pyrrus. Pokoušel jsem se mu to rozmluvit, ale nepodařilo se mi jeho rozhodnutí zvrátit. Je to škoda, protože bych pro něho rád udělal víc. On to byl, kdo nám opatřil peníze.”
„Ach, to je hrozné,” vzdechla Meta. Jason se divil, proč je to hrozné. Jeho omráčený mozek to nedokázal pochopit.
„Udělal by mnohem líp, kdyby zůstal na Darkhanu,” pokračovala.
„Je velice hezký. Podle mého je škoda, že musí zemřít.”
To bylo na Jasona příliš. S námahou pootevřel jedno, pak druhé oko. Ten hlas patřil dívce, víc než pohledné, která stála u jeho lehátka a upřeně na něho shlížela.
Otevřel oči ještě víc, když si uvědomil, že ta dívka je krásná — její krása byla druhu, jaký na planetách ve středu galaxie nikdy neviděl. Všechny ženy, které poznal, měly bledou ple, pokleslá ramena a popelavý obličej s nánosem líčidel. Byly výsledkem šlechtění slabostí rasy, sahající staletí do minulosti, kdy stále pokročilejší lékařská věda udržovala při životě stále více jedinců neschopných normálně přežít.
Tato dívka představovala v každém ohledu úplný opak. Byla výsledkem přežívání na planetě Pyrrus. Silná gravitace, která se u mužů postarala o mohutně vyvinuté svaly, dávala plochým ženským svalům značnou sílu. Měla pevnou postavu bohyně, opálenou pleta dokonale vyformovaný obličej. Její vlasy, střižené nakrátko, jí obepínaly hlavu jako zlatá koruna. Neženská na ní byla pouze pistole, kterou měla zasunutou do objemného pouzdra na předloktí. Když si povšimla, že Jason otevřel oči, usmála se na něho. Zuby měla tak pravidelné a tak bílé, jak se dalo očekávat.
„Jsem Meta, pilot této lodě. A vy jste určitě…”
„Jason dinAlt. Ten start byl dost mizerný, Meto.”
„Skutečně se za něj moc omlouvám,” zasmála se. „To když se člověk narodí na planetě s přitažlivostí dvě gé, je na zrychlení míň citlivý. Ušetřila jsem taky na palivu, u synergické křivky…”
Kerk zabručel něco nesrozumitelného, pak řekl: „Pojď, Meto, podíváme se na zboží. Některé z těch nových věcí zalepí díry v opevnění.”
„Ach, ano!” zajásala a téměř zatleskala radostí. „Pročetla jsem si seznam, jsou prostě báječné.”
Raduje se jako školačka z nových šatů, nebo z bonboniéry. Je to úžasné, mít takový vztah k bombám a plamenometům. Při té myšlence se Jason sarkasticky usmál a se sténáním slezl z lehátka. Oba Pyrrané již odešli, a on se s námahou protáhl dveřmi, aby se vydal za nimi.
Trvalo mu dlouho, než našel cestu do přepravního prostoru. Loď byla velká a zřejmě neměla posádku. Konečně Jason narazil na muže, který spal v jedné z jasně osvětlených kajut. Poznal v něm řidiče, který jim na Cassylii přenechal auto. Muž spal zdravým spánkem, ale v okamžiku, kdy se Jason vplížil do kajuty, otevřel oči. Po ospalosti na něm nezůstala ani stopa.
