Třetí planeta smrti - Harrison Harry (список книг txt) 📗
Teplota rychle klesala, jak postupovala noc, a v čistém suchém vzduchu zářily hvězdy jako vzdálené blikající body. Po nebi se tiše pohybovala souhvězdí, zatímco to malé v tvaru Z spěchalo nízkým obloukem, aby se zastavilo o půlnoci v zenitu. Jason překontroloval čas, pak klesl na rozpraskaný travnatý pahorek. Už pochodoval přes pět hodin pouze s nepatrnou přestávkou. Přestože měl trénink při 2 gé na Pyrru, nešlo se mu zlehka. Pořádně si lokl z kožené láhve a říkal si, jaká je asi teplota. I když achadh obsahoval menší množství alkoholu, připadal mu jako napůl zmrzlá břečka.
Felicity neměla měsíce, ale hvězdy poskytovaly dost světla na to, aby bylo dobře vidět. Ledová šeď planiny se prostírala do všech stran, tichá a nehybná, až na temnou, pohybující se masu, která se vynořila za Jasonem.
Jason zvolna klesl k zemi a ležel tam, celý zmrzlý, když se přiblížili jezdci na moropech, a země se otřásala dusotem zvířat. Projeli necelých dvě stě metrů od místa, kde ležel, tiskl se k zemi — a sledoval temné tiché siluety, dokud mu nezmizely z očí směrem k jihu.
„Hledají mě?“ zeptal se sám sebe, když vstal a oprašoval si kožešiny. „Nebo míří k lodi?“
To druhé se zdálo být pravděpodobnější. To, že jeli v sevřené skupině a tak rychle, naznačovalo, že míří najisto. A proč taky ne? Touto cestou ho vezli od lodě a bylo jen pochopitelné, že ji použijí znovu. Uvažoval, zda se nemá pokusit sledovat jejich stopu, ale ten nápad se mu moc nezamlouval. Na trase k lodi by mohl být docela čilý provoz, a pocit, že by ho ti barbaři mohli na ní za dne chytit, se mu nijak nelíbil.
Když vstal, vítr se do něho opřel a roztřásl ho chladem. Byl odpočatý, více sil odpočinkem by už nenabral, a klidně se může vydat dál, dřív než zmrzne. Přehodil si koženou láhev přes rameno, sebral tyč a znovu se vydal správným směrem, rovnoběžně se stopou jezdců.
Ještě dvakrát během této zdánlivě nekonečné noci pádily kolem skupiny jezdců a Jason se schovával, aby ho někdo náhodou nezpozoroval. Pokaždé bylo obtížnější vstát a pokračovat v chůzi, ale studená země ho vždy přesvědčila. V době, kdy obloha na východě začínala blednout, přitažlivost 1,5 gé si již vybrala svou daň. Jasona stálo mnoho sil klást jednu nohu před druhou. Jeho orientační souhvězdí stálo nad horizontem v šířící se šedi svítání, a Jason šel dál, dokud nezmizelo.
Byl čas se zastavit. Jen proto, že slíbil sám sobě, že nebude pochodovat po východu slunce, se mu podařilo, že vůbec šel dál. Během dne se mohl dostatečně snadno orientovat podle slunce, ale to by bylo příliš nebezpečné. Na těchto pláních by se dala snadno spatřit pohybující se postava na velkou vzdálenost. A jelikož loď ještě nebyla v dohledu, zbývalo ujít velký kus cesty. Bude si muset odpočinout, jestli chce jít dál, a to je možné jen během dne.
Zpola spadl, zpola vlezl do nejbližší prohlubně. Ze severní strany byl malý převis, kam slunce mohlo pražit celý den, taková správná nora pro něho. Převis dobře zadržoval vítr a chránil před pohledem shora. Přitáhl si nohy k hrudi a pokusil se nevnímat chlad od země, který pronikal kožešinami a izolovaným oděvem. Právě když si kladl otázku, jestli usne, když je tak zkřehlý, zkroucený v nepohodlné poloze, vyčerpaný a neschopný pořádně dýchat, v tom okamžiku usnul.
Vyrušil ho nějaký zvuk, něčí přítomnost. Otevřel jedno oko a vykoukl zpod okraje klobouku. Z druhé strany prolákliny si ho prohlížela divokým pohledem dvě zvířata s šedivou srstí, kožnatým ocasem a dlouhými zuby. Vykřikl „huš!“ a zvířata zmizela. Slunce už docela hřálo a země se buď prohřála, nebo jeho bok tak otupěl, že necítil chlad. Znovu usnul.
Když se zase probudil, slunce už zapadlo za stěnu prohlubně a Jason se ocitl ve stínu. Teď poznal na vlastní kůži, jaký pocit má kus masa v ledničce. Pohyby vyžadovaly více úsilí, než byl s to vyvinout, a měl strach, že kdyby rukama nebo nohama do něčeho praštil, upadly by mu. V láhvi ještě zbyl nějaký achadh a Jason ho do sebe nalil — a to mu způsobilo dosti dlouhý záchvat kašle. Když ho záchvat přešel, cítil se slabší, i když trochu čilejší.
Znovu si určil směr podle zapadajícího slunce, a když vyšly hvězdy, vyrazil na cestu. Šlo se mu mnohem hůř než minulou noc. Námaha, poranění, nedostatek potravy a zvýšená gravitace si vybíraly svou daň. Během hodiny vrávoral jako osmdesátiletý stařec a dospěl k poznání, že takle dál pokračovat nemůže. Klesl na zem, lapal po dechu vyčerpáním a zmáčkl uvolňovací knoflík, který mu spustil do ruky medikit.
„Schovával jsem si tě jako poslední záchranu. A jestli se nemýlím, právě jsem zaslechl, jak mi zvoní hrana.“ Uchechtl se tomu přitroublému vtipu, nastavil ovládací číselník medikitu na stimulace, normální dávka. Přitiskl si aplikátor zespodu k zápěstí a pocítil ostré štípnutí zabodávajících se jehel.
Účinkovalo to. Během šedesáti sekund si uvědomil, že únava, překrytá clonou léčiv, začíná ustupovat. Když se postavil, pocítil jistou malátnost, ale vůbec žádnou únavu.
„Vpřed!“ zavelel si, a když zasunul medikit zpátky do pouzdra, vytyčil si směr podle orientačního souhvězdí.
Noc nebyla ani dlouhá, ani krátká, prostě uplynula v příjemném oparu. Pod vlivem drog jeho mysl dobře fungovala, a Jason se snažil nemyslet na fyzickou daň, kterou si vybíraly. Kolem projelo několik skupin bojovníků, všechny mířily od lodi, a on se pokaždé schoval, i když většina z nich projela ve velké vzdálenosti od něho. V duchu si kladl otázku, zda došlo k boji a jestli náhodou nedostali na frak. Pokaždé trochu změnil směr chůze, aby se přiblížil jejich trase a nezabloudil.
Brzy po třetí hodině ráno se přistihl, že se po klopýtnutí pokouší jít dál po kolenou. Nastavil medikit naplno na stimulace, naléhavá potřeba. Injekce zabraly — pokračoval v chůzi opět týmž pravidelným krokem.
Už téměř svítalo, když zachytil čichem první stopy zápachu po jakési spálenině — a ten každým krokem sílil. Když obloha začala na východě šednout, stal se zápach pronikavým a Jason si říkal, co asi znamená. Na rozdíl od minulého rána se nezastavil, ale pokračoval v chůzi. Zbýval mu již poslední den, kdy musí dorazit k lodi — dřív než stimulanty přestanou působit. Loď nemůže být daleko. Jenom musí zůstat čilý a riskovat chůzi za dne. Byl mnohem menší než moropové a jejich jezdci, a když bude mít trochu štěstí, zpozoruje je dřív než oni jeho.
Pak se ocitl na místě s vypálenou trávou a nemohl uvěřit svým očím — snad náhodně vzniklý požár, který vypálil do země přibližný kruh. Teprve když rozpoznal zrezivělé a zničené kusy důlního zařízení, odvážil se přiznat si pravdu.
„Jsem tu. Zpátky na témže místě. Tady jsme přistáli.“
Potácel se jako šílenec v kruhu a zíral na prázdnotu rozprostírající se na všechny strany.
„Tady to je!“ vykřikl. „Tady byla loď. Posadili jsme ji právě sem, nedaleko původního přistávacího místa. Ale teď tady není. Odlétli — odešli beze mě…“
Zmrazilo ho zoufalství a paže mu klesly k bokům, jen tam tak stál, vrávoraje a naprosto vyčerpán. Loď, přátelé, všechno zmizelo.
Zcela blízko se ozvalo dunění těžkých, pádících nohou.
Přes pahorek se řítilo pět moropů a jejich jezdci řvali jako krvelačné šelmy, když sehnuli svá kopí, připravená zabíjet.
