Třetí planeta smrti - Harrison Harry (список книг txt) 📗
„Co to děláš?“ zeptal se Temuchin a hrozivě se nahnul. „Cos to šeptal?“
„To nic, to mám jen…“ Sakra, jak říct nervozita v dorozumívacím jazyce? „To mám jen takový žonglérský zvyk. Opakuji si v duchu slova písně, abych je nezapomněl.“
Temuchin se opřel a na čele mu vyvstaly hluboké vrásky, jak se zamračil. Zřejmě neměl valného mínění o Jasonově opakování textu během audience. Ani Jason ne. Ale jak pomoct Metě a Grifovi?
„Ti chlapi — lezou dovnitř!“ zazněl tiše její výkřik.
„Pověz mi o tom kmeni Pyrranů,“ nařídil Temuchin.
Jason se začal potit. Temuchin má určitě v Shaninově kmeni špeha, nebo mu samotný Shanin poslal informace. A rodina toho, koho Meta zabila, si právě teď zvolila čas k odplatě, protože ví, že Jason z tábora odešel. „Pyrrané? To je prostě jenom jeden kmen. Proč to chceš vědět?“
„Cože?“ Temuchin prudce vstal a vytasil meč. „Ty se opovažuješ klást mi otázky?“
„Jasone!“
„Počkej, ne.“ Jason cítil, jak mu kapky potu prosakují vrstvou tuku na obličeji. „Špatně jsem se vyjádřil. Zatracený dorozumívací jazyk. Chtěl jsem říct: Co chceš vědět? Řeknu ti, co budu moct.“
„Je jich mnoho. Mají meče a štíty. Útočí na Grifa, všichni najednou.“
„Nikdy jsem o takovém kmeni neslyšel. Kde mají stáda?“
„V horách… na severu, v údolích tam vysoko, víš…“
„Grif leží na zemi, nedokážu bojovat se všemi najednou.“
„Co to znamená? Co přede mnou skrýváš? Zřejmě neznáš Temuchinův zákon. Odměna těm, kdo jsou se mnou. Smrt těm, kdo jsou proti mě. A pomalá smrt těm, kdo se mě pokusí zradit.“
„Pomalá smrt?“ opakoval Jason a naslouchal, ale z dentifonu se nic neozývalo.
Temuchin se ozval až po chvíli. „Zřejmě toho moc nevíš, žonglére, a nějak se mi nezdáš. Ukážu ti něco, co ti dodá odvahy, aby ses rozpovídal.“ Tleskl a jeden z důstojníků předstoupil. „Přiveďte Daciho.“
Slyší tlumené oddechování? Jason to nevěděl určitě. Soustředil se opět na to, co se odehrává v camachu a užasle se zahleděl na člověka, kterého přivlekli před něho. Kolem jeho krku byla utažena smyčka — nepokoušel se uvolnit provaz a uprchnout, protože tam, kde by měly být jeho prsty, čněly pahýly. Jeho nohy bez prstů potkal tentýž osud.
„Tak tohle je pomalá smrt,“ zdůraznil Temuchin a díval se upřeně na Jasona. „Daci mě nechal na holičkách v boji s kmenem Lasiček. Každý den mu odříznou jeden článek od každé končetiny. Už je tady mnoho dní. Dnes bude spravedlnosti učiněno zadost.“ Zvedl ruku.
Vojáci ho drželi, ačkoliv se nepokoušel bojovat. Pruhy kůže, silně stažené, se mu zařezávaly hluboko do zápěstí a kotníků. Pravou ruku mu přitlačili k zemi a jeden voják rychle máchl sekerou. Ruka odskočila a vytryskla z ní krev. Po ní metodicky následovala druhá paže, pak nohy.
„Má ještě dva dny, jak vidíš,“ řekl Temuchin. „Jestli bude dost silný, aby tak dlouho přežil, možná že se nad ním třetí den smiluji. Možná že ne. Slyšel jsem o jednom, který žil ještě rok, než vydechl naposled.“
„To je velice zajímavé,“ podotkl Jason. „Slyšel jsem o tom, ale vypadlo mi to z paměti.“ Musel rychle něco udělat. Zvenčí se ozval dusot noh moropů a křik mužů. „Slyšels to? Je to pískání?“
„Zbláznil ses?“ zeptal se Temuchin znechuceně. Na jeho zlobný pokyn amputovanou obě, teď ležící v bezvědomí, odnesli a odseknuté končetiny odkopli stranou.
„Bylo to pískání,“ tvrdil Jason a zamířil k východu. „Musím jít ven. Hned se vrátím.“
Důstojníky ve stanu to ohromilo stejně jako Temuchina. Od vládce se přece takto neodchází.
„Stačí malá chvilka.“
„Stůj!“ zařval Temuchin, ale Jason už stál u východu. Strážný mu s taseným mečem zahradil cestu. Jason do něho ramenem vrazil, až se muž zapotácel, a vykročil ven.
Strážný stojící venku ho nechal projít, nevěděl, co událo ve stanu. Jason kráčel lhostejně, ale rychle, zahnul doprava a dorazil k rohu velkého camachu, dřív než ho začali pronásledovat. Ozval se řev a nastala honička. Jason zabočil a utíkal ze všech sil podél stanů.
Narozdíl od menších, kruhových camachů měl tenhle pravoúhlý půdorys a Jason doběhl k nejbližšímu rohu a zmizel za ním, dříve než rozpálení pronásledovatelé mohli zjistit, kudy se dal. K němu jen doléhaly výkřiky, když pádil podél obvodu stanu. Teprve když doběhl zase k přední straně a zahnul za poslední roh, zvolnil krok.
Pronásledovatelé se rozptýlili na opačné straně. Oba strážní od vchodu zmizeli a všichni ostatní kolem se dívali opačným směrem. Jason došel klidně ke vchodu a vstoupil dovnitř. Temuchin, který rozhněvaně chodil sem a tam, si uvědomil, že někdo vešel.
„Tak co!“ zahřměl. „Chytil jste… to jsi ty?“ Ustoupil a bleskurychle vytáhl meč.
„Jsem tvůj oddaný sluha, Temuchine,“ pronesl Jason klidně, zkřížil ruce a neustupoval. „Přišel jsem ti oznámit, že mezi tvými kmeny vypukla rebelie.“
Temuchin neudeřil — ale ani meč nesklonil. „Mluv rychle! Vznáší se nad tebou smrt.“
„Vím, že jsi zakázal soukromé spory mezi těmi, kdo ti slouží. Někteří chtějí zavraždit mou služku, protože zabila muže, který ji napadl. Byl jsem jí nablízku od doby, co se to stalo — až do dneška. Proto jsem požádal důvěryhodného muže, aby dával pozor a dával mi zprávy. Slyšel jsem, jak mi sděluje nebezpečí hvízdáním — neodvážil se vstoupit do Temuchinova camachu. Právě jsem s ním mluvil. Ozbrojení muži napadli můj camach v mé nepřítomnosti a mé služebníky odvlekli. Ale já jsem slyšel, že ten zákaz platí pro všechny, kdo jdou za Temuchinem. Žádám tě, aby ses k tomu vyjádřil“.
Za Jasonem se ozval dupot nohou, když jeho pronásledovatelé vrazili do stanu. Zarazili se a začali se schovávat jeden za druhého, když spatřili, jak ti dva stojí proti sobě tváří v tvář Temuchin dosud držel zdvižený meč.
Upíral planoucí pohled na Jasona a meč se mu chvěl v napjatých svalech. V tichu camachu slyšeli jasně, jak skřípe zuby, když meč spustil — špičkou do špinavé podlahy.
„Ahankku!“ vykřikl a důstojník přiběhl s rukama na prsou. „Vezmi čtyři muže a jeď ke kmeni Shanina z Krysího klanu…“
„Já bych ti ukázal…“ přerušil ho Jason.
Temuchin se k němu prudce otočil, přiblížil se mu obličejem natolik, že Jason cítil na tváři jeho dech, a sykl: „Ještě jednou promluvíš bez mého dovolení, a je po tobě.“
Jason jen beze slova přikývl. Uvědomil si, že zašel příliš daleko. Po chvíli se Temuchin otočil zpět k důstojníkovi.
„Jeď okamžitě k tomu Shaninovi a nařiď mu, aby tě zavedl k těm, kdo odvlekli pyrranské služebníky. Všechny, které dopadneš, přiveď sem, pokud možno živé.“
Ahankk zasalutoval a vyběhl — v Temuchinově armádě platila poslušnost nad slušnost.
Temuchin chodil sem a tam a měl mizernou náladu. Důstojníci a mužstvo tiše ustoupili ke stěnám. Jenom Jason stál pevně i tehdy, když se zuřící vládce zastavil a strčil mu svou obrovskou pěst pod nos.
„Proč ti jenom dovoluji, co ti dovoluji?“ zeptal se v utajovaném vzteku. „Proč?“
„Smím odpovědět?“ Jason zachoval klid.
„Mluv!“ dočkal se od Temuchina, který se nad ním tyčil jako skála.
„Vzdálil jsem se od Temuchina, protože to byl jediný způsob, jak si zajistit, že bude spravedlnosti učiněno zadost. Dopomohla mi k tomu jedna skutečnost, kterou jsem před tebou dosud tajil.“
Temuchin se nezeptal, na co se zeptat měl, jen oči mu žhnuly hněvem.
„Žongléři nemají žádný kmen a nenosí žádný symbol. Tak je to správné, protože se toulají od kmene ke kmeni a nemají mít žádné závazky. Ale musím ti říct, že jsem se narodil u kmene Pyrranů. Přinutili mě odejít, a proto jsem se stal žonglérem.“
Ani teď se Temuchin nezeptal, na co se zeptat měl, a Jason si nemohl dovolit, aby vyčkávavé ticho trvalo příliš dlouho. „Musel jsem od nich odejít, protože — těžko se mi to říká ve srovnání s ostatními Pyrrany… jsem slabý a zbabělý.“ Temuchin se mírně zhoupl v bocích a do obličeje se mu nahrnula krev. Naklonil se, otevřel ústa — a propukl v burácivý smích. Dosud se smál, když došel k svému trůnu a klesl na něj. Nikdo z přítomných nevěděl, co si má myslet, všichni proto mlčeli. Jason si dovolil náznak úsměvu, ale nic neříkal. Temuchin pokynul sluhovi s koženou lahví achadhu, kterou vyprázdnil jedním douškem. Smích přešel do pochechtávání a pak odezněl. Z Temuchina se opět stal chladný člověk, který se umí ovládat.
