Druha planeta smrti - Harrison Harry (онлайн книги бесплатно полные .TXT) 📗
Kvapně se vrátil ke caro, poklepal na nehybný indikátor tlaku a otevřel přívod paliva dokořán. Pak zajistil pojistný ventil drátem, když si dodatečně uvědomil, že kotel snese větší tlak, než na jaký byl pojistný ventil původně nastaven, protože kotel vyztužil. Jakmile s tím skončil, nemohl než čekat, nedalo se totiž nic dělat, dokud opět nestoupne tlak. D’zertanoj se určitě vzpamatují, někdo převezme velení a pak na opravnu strojů zaútočí. Pokud tlak páry stoupne na dostatečnou úroveň, než se něco takového stane, uprchnou. Pokud ne…
„Mikahu — a ty taky, Snarbi, ty zbabělý lumpe — vlezte za ten krám a zatlačte,” řekl Jason.
„Co se přihodilo?” zeptal se Mikah. „Zahájil jsi revoluci? Pokud ano, neposkytnu ti žádnou pomoc…”
„Jsme na útěku, pokud ti to nevadí. Jenom já, Ijale a průvodce, který nám ukáže cestu. Nemusíš se přidávat.”
„Přidám se k tobě. Na útěku od takových barbarů nic zločinného není.”
„To je od tebe velice hezké, že to říkáš. A teď tlač. Potřebuji ten parostroj dostat do středu, dál od stěn, a tak, aby mířil do pouště. Dolů údolím, řekl bych — je to tak, Snarbi?”
„Dolů údolím, jistě, to je ta cesta.” Jason si s potěšením povšiml, že se u něho předchozí škrcení dosud projevuje chrčivým tónem hlasu.
„Teď zastavte, a všichni vylezte nahoru. Chytněte se těch tyčí, které jsem přišrouboval po bocích, aby vás to nestřáslo — tedy jestli se vůbec rozjedem.”
Jason přeletěl dílnu rychlým pohledem, aby se ujistil, že všechno, co by mohli potřebovat, naložili, pak váhavě vyšplhal na plošinu a sfoukl lampu. Seděli ve tmě a napětí narůstalo, tváře jim zespodu osvětloval blikotavý žár z ohniště. Neměli nic, čím by měřili čas — každá sekunda se protahovala na nekonečno. Stěny pracoviště bránily výhledu do okolí, netrvalo dlouho a obrazotvornost zalidnila noc neslyšně se plížícími hordami, které uzavírají kolem tenké kožené přepážky kruh, připraveny vrhnout se na ně a bleskově je rozdrtit.
„Utečme,” zachrčel Snarbi a pokusil se z plošiny seskočit. „Tady jsme jako v pasti, nikdy se odtud nedostanem.”
Jason ho zachytil a srazil pěstí, pak mu několikrát udeřil hlavou o podlahu plošiny z dřevěných prken, než se uklidnil.
„Já s tím ubožákem sympatizuji,” prohlásil Mikah přísně.
„Chováš se, Jasone, jako zvíře, když ho trestáš za to, co přirozeně cítí. Ustaň ve svém sadistickém konání a připoj se v modlitbě ke mně.”
„Kdyby ten ubožák, s kterým tak cítíš, dělal, co dělat měl, a dával pozor na kotel, teď bychom byli už v bezpečné vzdálenosti odtud. A jestli máš dost dechu na to, aby ses modlil, bude lepší, když ho použiješ na foukání do ohniště. Nebudou to přání, modlitby, ani božské zásahy, co nás odtud dostane, ale tlak páry…”
Ticho proal kvílivý bojový pokřik z mnoha hrdel a vchodem pronikl oddíl d’zertanoj. Ve stejném okamžiku byla na protější straně stržena kožená stěna a přes ni se dovnitř vevalili další ozbrojenci. Nepojízdné caro se ocitlo v pasti mezi dvěma skupinami útočníků, kteří radostně povykovali, jak postupovali.
Jason klel, když zapaloval čtyři molotajly současně — pak je hodil, do každé z protilehlých stran po dvou. Ještě než molotajly dopadly, přiskočil k parnímu ventilu a spěšně jej otevřel — se syčícím klepáním se caro zachvělo a rozjelo. Útočníci, které na chvíli zadržovaly plamenné stěny, pronikavě vřeštěli, když se stroj vzdaloval v pravém úhlu na směr jejich útoku. Vzduchem zasvištěly šípy ze samostřílů, většinou však špatně zaměřené, a jen několik z nich zavadilo o zavazadla.
Každým otočením kol se jejich rychlost zvyšovala, a když narazili do stěny, kůže se rázem se syknutím roztrhly. Udeřily je pásy kůže, a pak se už ocitli venku. Křik a palba za nimi zeslábly, jak se za sykotu a nadskakování na hrbolech řítili sebevražednou rychlostí údolím. Jason, který svíral řídicí páku, volal na Mikaha, aby ho přišel vystřídat. Kdyby totiž páku pustil, otočili by se a okamžitě havarovali, a když ji bude držet, nebude moci otočit parním ventilem. Něco z jeho volání konečně proniklo až k Mikahovi, který se začal plazit vpřed, chápaje se přitom zoufale všeho, čeho se mohl chytit, až stanul vedle Jasona.
„Uchop tuto páku a drž ji rovně, vyhýbej se jen tomu, co je na pohled dost velké.”
Jakmile Mikah převzal řízení, Jason se prodral zpátky ke stroji a zavřel páru — zpomalili na řinčivou jízdu, pak se zcela zastavili.
Ijale sténala a Jason měl pocit, jako kdyby mu každý centimetr těla zpracovali vyklepávacími kladívky. Pronásledovatelé v dohledu nebyli — než ve svých caroj dosáhnou potřebného tlaku páry, uplyne nejméně hodina, a pěšky s nimi nikdo nemohl držet krok. Lampa, kterou používal dříve, během jejich divoké jízdy zmizela a Jason teď vytáhl jinou, vlastní konstrukce.
„Vztyk, Snarbi,” poručil. „Všechny jsem vás vysekal z otroctví, a teď je řada na tobě, abys předvedl něco ze svého průvodcovského umění, o kterém jsi mi vyprávěl. Neměl jsem možnost vybavit tento dopravní prostředek světlomety, takže budeš muset jít s tímto světlem vpředu a vybírat ve správném směru hezkou, rovnou cestu.”
Snarbi slezl nejistě dolů a šel před vozidlo. Jason pootevřel ventil, a rachotivě vyrazili vpřed. Mikah otáčel řídicí pákou, aby se držel ve Snarbiho stopách. Ijale se připlížila k Jasonovi, chvěla se chladem a strachem, když se usadila po jeho boku. Pohladil jí rameno.
„Uklidni se,” řekl: „Od této chvíle to bude pouze radostná projížďka.”
10
Na cestě z Putl’ka byli šestý den a zásoby téměř vyčerpali. Hory již zmizely z dohledu a krajina se stala úrodnější, vlnila se pampasovou trávou, nabízela dost potůčků a divoké zvěře na to, aby věděli, že žízní a hladem nezahynou. Avšak problémem bylo palivo, a toho odpoledne otevřel Jason poslední nádobu.
Zastavili, když do soumraku zbývalo ještě několik hodin, protože jim došlo čerstvé maso, a Snarbi vzal samostříl — vypravil se, aby ulovil něco na zub. Pověřili ho rolí lovce i přes jeho výraznou oční vadu, protože byl jediný, kdo dokázal s tou primitivní zbraní vůbec nějak zacházet a kdo znal místní poměry. Na caro si již zvykl a neměl z něho takový strach jako zpočátku, a to, že ho uznali za schopného lovce, mu značně pozvedlo sebevědomí. Teď kráčel po kolena vysokou trávou, jako by mu patřil svět, samostříl přehozený přes rameno, a pískal si na zuby něco falešného. Jason se za ním pátravě a s rostoucím neklidem díval.
„Já tomu šilhavému zabijákovi nevěřím, nevěřím mu ani na sekundu,” zabručel.
„Něco jsi mi povídal?” zeptal se Mikah.
„Ne, ale teď bych snad mohl. Nepovšiml sis na krajině, kterou projíždíme, nějaké zajímavosti, něčeho zvláštního?”
„Ne, ničeho. Je to pustina, nepoznamenaná rukou člověka.”
„Tak musíš, být slepý, protože za poslední dva dny jsem viděl věci, a to toho o životě ve volné přírodě vím stejně málo jako ty. Ijale,” zvolal a dívka vzhlédla od kotle, na němž ohřívala tenké plátky z jejich posledních krenoj. „Nech toho — chutná to stejně strašně, a se s tím dělá cokoliv, a jestli bude mít Snarbi trochu štěstí, dáme si opečené maso. Pověz mi, neviděla jsi na krajině, kterou jsme dnes projížděli, něco zvláštního, jiného?”
„Nic zvláštního, jen stopy po lidech. Dvakrát jsme projeli místy, kde byla tráva slehnutá a větve polámané, jako kdyby tudy před dvěma nebo více dny projelo caro. A jednou to bylo místo, kde někdo rozdělal ohniště, ale to muselo být už dávno.”
„Nic na vidění, Mikahu?” poznamenal ironicky Jason se zdviženým obočím. „Vidíš, jak celoživotní shánění krenoj pozorovací schopnosti prospívá.”
„Nejsem žádný divoch. Ode mne nemůžeš očekávat, že si takových věcí budu všímat.”
„Taky neočekávám. Poučil jsem se, že od tebe kromě problémů můžu očekávat jen málo. Jenže teď budu tvou pomoc potřebovat. Toto je pro Snarbiho poslední noc na svobodě, a už si je toho vědom, nebo ne, a nechci, aby měl v noci hlídku. Takže se o ni podělíme my dva.”
