Druha planeta smrti - Harrison Harry (онлайн книги бесплатно полные .TXT) 📗
„Jak brzy?” zeptal se Mikah proti své vůli se zájmem.
„Může to být za pět minut — nebo taky za pět set let. I kdyby tě někdo hledal, v této galaxii je spousta planet. Pochybuji, že by se Pyrrané vypravili mě hledat — mají jenom jednu loď a tu potřebují na spoustu jiných záležitostí. A co tví lidé?”
„Ti se za mne budou modlit, ale pátrat nemohou. Většinu našich prostředků jsme utratili za loď, kterou jsi úmyslně zničil. Ale co jiné lodě? Určitě takoví obchodníci, badatelé…”
„Možná — to závisí výlučně na náhodě. Jak jsem řekl, za pět minut, za pět století — nebo nikdy. Musí zapracovat nevyzpytatelná náhoda.”
Mikah se ztěžka a s melancholickým výrazem posadil a Jason — navzdory tomu, že si uvědomil, že by měl mít rozum — pocítil na okamžik hluboký soucit. „Ale neztrácej hlavu, tak špatně to tady zase nevypadá,” řekl. „Jen porovnej naši současnou situaci s naším prvním zaměstnáním, kdy jsme s Ch’akovou veselou partou hledali krenoj. Teď máme k dispozici byt s pohodlným nábytkem, teplo, dobré jídlo a budeme mít veškeré moderní vymoženosti, jen jak je vymyslím. Pro svoje osobní pohodlí a kvůli tomu, že nenávidím tolik lidí, jichž se to týká, hodlám vytáhnout tento svět z doby temna a nasměrovat ho ke slávě technické budoucnosti. Myslí si, že se tak namáhám jen proto, abych pomohl Hertugovi?”
„Nerozumím.”
„To je u tebe docela normální. Podívej, zde existuje statická kultura, která se nikdy nezmění, pokud se na správném místě neobjeví pořádná nálož výbušniny. A tou jsem já. Dokud se na této planetě bude zacházet se znalostmi jako s úředním tajemstvím, nebude žádný pokrok. V rámci těchto klanů se možná podaří určité modifikace a drobná zlepšení během další práce v jejich specializaci, ale jinak nic zásadního. To všechno zlikviduju. Našemu Hertugovi dávám informace, které si ostatní klany žárlivě střeží, plus spoustu udělátorů, o kterých dosud nemají zdání. To zničí monopol a poruší rovnováhu, která dělá ze všech těch tlup zhruba rovnocenné partnery, a jestli Hertug povede válku správným směrem — což znamená podle mě — může je odrovnat jednu po druhé….”
„Válku?” zeptal se Mikah, chřípí se mu zúžilo a do očí vrátil známý výraz. „Řekls válku?”
„Říká se tomu tak,” přikývl Jason. S uspokojením usrkl ze skleničky, omámený vlastními představami a zpola ztuhlý podomácku vydestilovaným lektvarem, takže si ani nevšiml varovných známek. „Jak kdosi kdysi pravil: Když chceš udělat omeletu, musíš rozbít vajíčka. Pokud se ponechá sobě na pospas, tento svět bude navěky klopýtat na své oběžné dráze s devadesáti procenty populace odsouzené k nemocem, bídě, špíně, strastem, otroctví a všemu ostatnímu. Rozpoutám tady válku, takovou milou, čistou technickou válku, která smete konkurenci. Až bude po ní, každému se tady povede mnohem, mnohem líp. Hertug zlikviduje všechny ostatní tlupy a stane se diktátorem. Práce, kterou dělám, je pro starověké sciuloj příliš náročná, a tak jsem do ní mimo rámec zapojil otroky a zaměřil se na výcvik mladších techniků z rodiny. Až skončím, zárodky všech vědních disciplín budou promíseny a průmyslová revoluce bude v plném proudu. Návrat zpátky nebude možný, protože staré praktiky zaniknou. Stroje, kapitál, podnikatelé, pohoda, umění…”
„Ty jsi zrůda!” pronesl Mikah chraptivě přes zuby. „Pro svoje vlastní uspokojení rozpoutáš dokonce válku a odsoudí tisíce nevinných k smrti. Zadržím tě, i kdyby mě to mělo stát život!”
„Co… co…?” zamumlal Jason a zvedl hlavu. Již upadl do polospánku — zdolala ho celodenní práce a ukolébaly lákavé představy.
Mikah však neodpověděl. Byl k Jasonovi otočen zády a skláněl se nad destilačním přístrojem, který dosud čistil. Tvář měl zarudlou a zuby zatnuté do rtů tak silně, že mu po bradě stékal tenký pramínek krve. Už se poučil, jak je někdy prospěšné zachovávat mlčení, i když námaha, jakou na to musel vynakládat, byla téměř nesnesitelná.
Na nádvoří tvrze Perssonoj stála velká kamenná nádrž, do níž se z nákladních člunů přečerpávala pitná voda. Ta se stala dostaveníčkem otroků, kteří sem chodili doplňovat zásoby vody, a střediskem místních drbů — i intrik.
Mikah čekal, až na něho přijde řada, aby naplnil svoje vědro, ale současně se pozorně díval po ostatních otrocích a hledal toho, s nímž mluvil před několika týdny a jehož návrhy tehdy odmítl. Konečně ho zahlédl, jak z nákladního doku táhne svazky palivového dříví, a zamířil k němu.
„Jsem ochoten pomoci,” pronesl šeptem Mikah, když otroka míjel, a ten se potměšile usmál.
„Konečně jsi dostal rozum. Vše bude zařízeno.”
Nastalo pravé léto. Dny byly horké a prosycené vlhkostí a vzduch chladil jen po setmění. Ve vývoji parního praku se Jason dostal do zkušební fáze, a nyní byl nucen porušit pravidlo, podle něhož měl pracovat jen ve dne. Na poslední chvíli se rozhodl, že zkoušku praku provede večer, protože teplo, které vydával plně roztopený naftový kotel, bylo během dne nesnesitelné. Mikah odešel donést vodu do jejich kuchyňského zásobníku — zapomněl ji přinést během dne — a Jason se s ním neviděl, když se po večeři odebral do dílny.
Jasonův pomocník již roztopil kotel na dostatečný tlak — zkoušky začaly. Jelikož unikající pára vydávala pronikavý sykot a mechanismus ohlušující řev, Jason si uvědomil, že se děje něco mimořádného, až když do dílny vpadl voják, kterému z ramena trčel šíp, od něhož mu kožený kabátec mokval krví.
„Útočí… Trozelligoj!”
Jason vykřikl rozkazy, ale ve všeobecném zmatku u vchodu ho nikdo nevnímal. Za proklínání musel zůstat u kotle, než uhasil oheň a otevřel vypouštěcí ventil, aby se kotel neroztrhl, když se mu nebude věnovat. Pak vyrazil za ostatními z dílny, proběhl kolem police, na níž spočívaly jeho pokusné zbraně, a aniž se zastavil, stáhl z ní nově vyrobenou hvězdici, ošklivě vypadající zbraň, která sestávala ze silné tyče, na jejímž konci byla bronzová koule se vsazenými ostrými hroty z oceli. Vynikala vyvážeností, když se držela v ruce, a hvízdala vzduchem, když jí prudce mávl.
Proběhl tmavými chodbami ve směru, odkud doléhaly vzdálené výkřiky — ty přicházely odněkud z nádvoří. Když se dostal ke schodišti vedoucímu do vyšších pater, neurčitě si uvědomil, že shora zaznívá nějaké řinčení a zdušený výkřik. Vyběhl z hlavního vchodu na nádvoří a spatřil, že bitva je v závěrečné fázi a že je rozhodnuta i bez jeho přispění.
Obloukové lampy osvětlovaly scénu ostrým světlem. Vodní vrata vedoucí do vstupní nádrže byla pootevřena a poškozena, jak do nich narazil nákladní člun s beranidlem na přídi, který mezi jejími roztříštěnými prkny uvízl. Když se jim tudy nepodařilo proniknout na nádvoří, Trozelligoj zaútočili podél zdí, kde zlikvidovali většinu hlídek. Než se však dostali na nádvoří a stačili přivést přes zdi posily, protiútok probuzených obránců je zastavil. Teď už nemohli uspět a pomalu ustupovali, bojoval jen jejich ústupový voj. Lidé dosud umírali, ale bitva již skončila. Na vodě se pohupovaly mrtvoly, většinou poseté šípy ze samostřílů, a zraněné již vytahovali z vody. Nebylo toho mnoho, co se zde mohlo dělat, a Jason se ptal sám sebe, co asi bylo k tomuto nočnímu útoku podnětem.
Ve stejném okamžiku sevřela Jasonovy útroby neurčitá předtucha, že problémům není ještě konec. Z čeho jeho neklid pramenil? Útok byl odražen, avšak Jason měl dojem, že něco není v pořádku, něco důležitého. Pak si vzpomněl na zvuky, které zaslechl, když procházel kolem schodiště — dusot kroků a řinčení zbraní. A výkřik, náhle přervaný, jako by někoho umlčovali. Tehdy, když ty zvuky zaslechl, mu celkem nic neříkaly — i kdyby o nich uvažoval, dospěl by k názoru, že přibíhají další vojáci, aby se zapojili do bitvy.
„Jenže já jsem byl poslední, kdo procházel dveřmi! Po schodech nikdo nesbíhal!” Ještě než si ta slova dopověděl, rozběhl se ke schodišti a pak bral tři schody najednou, když po něm vybíhal.
Odněkud shora zazněl zvuk nárazu a zařinčení kovu o kámen. Jason se vřítil do chodby, kde zakopl o nějaké ležící tělo a málem upadl, a uvědomil si, že ty zvuky bitky přicházejí z jeho vlastního bytu.
