Třetí planeta smrti - Harrison Harry (список книг txt) 📗
„Jason!“ ukázala Meta vzhůru na zhroucenou postavu. Jason se ani nepohnul, a nedalo se zjistit, jestli je živý, nebo mrtvý.
„To si vezmu na starost já,“ řekl Kerk a seskočil z moropa.
„Počkej!“ zvolal Rhes. „Co chceš dělat? To, že se necháš zabít, Jasonovi nepomůže.“
Kerk nevnímal. V poslední době ztratil příliš mnoho a zažil příliš mnoho bolesti, než aby byl v přístupné náladě. Teď se všechna jeho nenávist soustředila proti jedinému člověku a nic ho nemohlo zastavit.
„Temuchine!“ zařval. „Vylez z té své pozlacené díry! Vylez, ty srabe, a postav se mně, Kerkovi z Pyrru! Ukaž se — srabe!“
Ahankk, který byl velitelem stráže, přiběhl s taseným mečem, ale Kerk ho jakoby mimochodem udeřil hřbetem ruky, pozornost od paláce neodtrhl. Ahankk upadl, dvakrát se převrátil a zůstal ležet v bezvědomí, nebo mrtvý. Určitě mrtvý, soudě podle sklonu jeho hlavy.
„Temuchine, srabe, vylez!“ zařval Kerk znovu. Když se zkoprnělí vojáci konečně chopili svých zbraní, otočil se k nim a vztekle zachrčel: „Vy psi — vy byste se chtěli na mě vrhnout? Na mě, velkého náčelníka Kerka z Pyrru, vítěze od Slatiny?“ Ustoupili před jeho sršícím vztekem k paláci, jehož brána předního vchodu se rozletěla. Temuchin vyšel rázným krokem ven.
„Příliš si troufáš,“ zasípal se vztekem, který si v ničem nezadal s Kerkovým.
„Ty si troufáš,“ vrátil mu Kerk. „Porušuješ kmenový zákon. Zmocníš se muže z mého kmene a bezdůvodně ho mučíš. Jsi zbabělec, Temuchine, a to ti říkám před tvými muži.“
Temuchin vytasil meč, který se zableskl ve slunci, meč z kalené oceli ostrý jako břitva.
„Už jsi toho řekl dost, Pyrrane. Mohl bych tě nechat zabít na místě, ale chci si to potěšení vyhradit pro sebe. Chtěl jsem tě zabít, už když jsem tě uviděl poprvé — a měl jsem. Kvůli tobě a té nestvůře, která si říká Jason, jsem ztratil všechno.“
„Nic jsi neztratil — zatím,“ odpověděl Kerk a namířil meč přímo na náčelníkovo hrdlo. „Ale teď ztratí svůj život, protože tě zabiju.“
Temuchin máchl mečem tak prudce, že by tou ranou rozpůlil člověka — ale od Kerkovy čepele se jeho meč jen se zařinčením odrazil. Pak spolu bojovali, zuřivě a bez pravidel — byl to primitivní boj s meči, jen sečně údery a krytí, při němž se vítězství nakonec přikloní na stranu silnějšího.
Ze dvora se ozývalo řinčení oceli, jediným dalším zvukem bylo chrčivé oddechování obou bojujících. Nikdo z nich nechtěl ustoupit, a síly byly vyrovnané. Kerk byl starší, ale silnější. Temuchin měl za sebou celoživotní zkušenost z boje s mečem a scházel mu sebemenší pocit strachu.
A tak bojovali dál, rychlé výměny úderů náhle přerušilo ostré zadrnčení, když se Temuchinův meč rozpadl na dva kusy. Temuchin rychle uskočil z dosahu Kerkova meče, takže mu úder vyřízl rudý šrám do stehna, menší zranění. Ale skončil na zemi s roztaženými končetinami, krev se mu pomalu vsakovala do oděvu ze zlatého hedvábí. Kerk pozvedl oběma rukama meč, aby mu zasadil poslední ránu.
„Lučištníci!“ vykřikl Temuchin. Nechtěl se tak snadno poddat smrti.
Kerk se zasmál a odhodil meč. „Tak snadno neunikneš, ty vladařský srabe! Radši tě zabiju holýma rukama.“
Temuchin se zalknul nenávistí a vyskočil. Vrhli se na sebe jako rozzuřené šelmy. Vklínili se do sebe.
Nevyměňovali si rány. Kerk sevřel svýma obrovskýma rukama Temuchina kolem krku a ten mu oplatil stejným způsobem. Ale svaly na Kerkově krku vzdorovaly jako ocelová lana a nedaly se zmáčknout. Kerk zesílil stisk.
Poprvé projevil Temuchin ještě jinou emoci než tupý vztek. Oči se mu rozšířily, když se svíjel v sevření prstů. Odtahoval Kerkova zápěstí, ale bezvýsledně. Kerkův stisk slil, jako by byl zdrojem síly stroj — a neúprosně jako od stroje.
Temuchin se zkroutil, sáhl rukou dozadu k opasku a vytáhl dýku.
„Kerku! Má nůž!“ vykřikl Rhes, když Temuchin prudce bodl Kerka do boku pod spodní okraj náprsního krunýře. Pak ruku odtáhl, a dýka zůstala Kerkovi v těle.
Kerk zlobně zachrčet — ale stisk nezmírnil. Naopak, posunul palce Temuchinovi pod bradu a páčil mu hlavu dozadu. Dlouho se náčelník svíjel, špičkami bot téměř ztrácel dotyk se zemí a oči mu začaly vylézat z důlků.
Pak se ozvalo tupé prasknutí a náčelníkovo tělo se stalo bezvládným.
Kerk povolil sevření a velký Temuchin, vládce nad náhorními pláněmi a nad nížinami, se mu mrtvý zhroutil k nohám.
Meta přiskočila ke Kerkovi, jemuž na boku rostla rudá skvrna.
„Nech ten nůž tam,“ nařídil Kerk. „Aspoň ucpává díru. Zasáhl hlavně svaly, a jestli škrábl nějaká střeva, spravíme je později. Sundej Jasona.“
Strážci se nepokusili o žádný zásah, když si Rhes vypůjčil od jednoho z nich halapartnu, zaklesl ji do dna klece a klec stáhl na zem. Při nárazu klece na zem se Jason bezmocně překulil. Jeho zapadlé oči lemovaly tmavé kruhy, kůži na obličeji měl napjatou přes kosti. Potrhaný oděv nabídl pohled na popáleniny a jizvy.
„Je…?“ začala Meta, ale nemohla víc ze sebe dostat. Rhes uchopil dvě tyče, napnul svaly a odtáhl tyče od sebe tak, že v kleci vznikl otvor.
Jason otevřel jedno krví zalité oko a pohlédl na ně.
„Dali jste si ale načas,“ zašeptal a zase oko zavřel.
23
„To zatím stačí!“ vzepřel se Jason a odstrčil sklenici a brčko, které mu Meta podávala. Seděl na lehátku ve své kabině na Rváči, umytý, nadávkovaný léky, s ránami obvázanými a trubičkou dávkující glukózu zavedenou do paže. Kerk seděl naproti němu, na jednom boku měl bouli z obvazů. Teca mu vyoperoval kousek probodnutého střeva a sešil několik cév. Kerk to raději nebral na vědomí.
„Vyprávěj,“ vyzval Jasona. „Zapojil jsem tento mikrofon do komunikačního okruhu, a všichni čekají na tvoje vyprávění. Abych byl upřímný, dosud nevíme, co se stalo — víme jen to, že ty a Temuchin si myslíte, že každý z vás prohrál tím, že vyhrál. Je to takové zvláštní.“
Meta se nahnula a dotkla se Jasonova čela složeným kapesníkem. Usmál se a položil jí prsty na zápěstí, teprve pak začal vyprávět.
„Za to může historie. Šel jsem do knihovny, abych našel odpověď — později než jsem měl — ale nakonec ne zas tak pozdě. Ta knihovna mi přečetla spoustu knih a velice rychle mě přesvědčila, že kultura se nedá změnit zvenčí. Může být potlačena nebo zničena — ale nelze ji změnit. A to je přesně to, o co jsme se pokoušeli. Slyšeli jste někdy o Gótech a hunských kmenech Staré země?“
Potřásli hlavami na znamení, že ne, a tentokrát si Jason vzal nabízenou sklenici, aby si svlažil hrdlo.
„Byli to zaostalí primitivové, kteří žili v lesích, holdovali pití a zabíjení, těšili se nezávislosti podle svého a bojovali s římskými legiemi, když se u nich objevily. Vždycky prohráli — a myslíte, že si z toho vzali ponaučení? Ovšemže ne. Pouze shromáždili ty, co přežili, a stáhli se hlouběji do lesů, aby bojovali zase někdy jindy, a jejich kultura a nenávist zůstaly nedotčeny. Jejich kultura se změnila až tehdy, když vyhráli. Nakonec se vrhli na Římany, zmocnili se Říma a naučili se užívat všechny radosti civilizovaného života. Už nebyli barbary. Staří Číňané tohle praktikovali po staletí. Jako bojovníci nijak nevynikali, ale měli velkou vstřebávací schopnost. Byli poráženi a vyhlazováni — a vítěze vždy vstřebali do své vlastní kultury a života.
Vzal jsem si z toho ponaučení a jen zařídil, aby se to stalo i tady. Temuchin byl ctižádostivý člověk a nemohl odolat pokušení dobýt nové světy. Vtrhl tedy do nížin, když jsem mu ukázal cestu.“
„A tím, že zvítězil, prohrál,“ dodal Kerk.
„Přesně tak. Svět byl teď jeho. Zmocnil se měst a chtěl jejich bohatství. Takže je musel obsadit, aby to bohatství získal. Jeho nejlepší důstojníci se stali správci nové říše a tonou v přepychu, na který nejsou zvyklí. Líbí se jim tady. Možná že by i zůstali. Srdcem jsou dosud nomády — ale co příští generace? Jestliže Temuchin a jeho důstojníci budou žít v městech a těšit se všem požitkům z toho vyplývajícím, jak potom lze očekávat, že se na náhorní plošině udrží zákon zakazující města? Po čase se takový zákon začne jevit jako pitomost. Žádný slušný barbar tam nezůstane přes zimu, když může sejít sem dolů a podílet se na kořisti. Víno je silnější než achadh, a tady dokonce mají několik lihovarů. Nomádský způsob života je odsouzen k zániku. Temuchin si to uvědomil, i když to nedokázal vyjádřit slovy. Pouze věděl, že jeho vítězství zničilo způsob života, který mu umožnil zvítězit poprvé. Proto mě nazval démonem a pověsil do klece.“
