Třetí planeta smrti - Harrison Harry (список книг txt) 📗
„Co to je?“ zeptala se a lehce mu vykroutila tyč z rukou a zamáčkla ji pod pásku. Jednou zapáčila, ozvalo se ostré cvaknutí zlomeného kovu.
„Budeš nějakému muži bezvadným manželem,“ podotkl Jason a oprášil si prsty. „Vsadím se, že ty další dvě tak snadno nezvládneš.“ Nahnula se, aby to dokázala. „Tahle věcička je něco, co budeme moc potřebovat, až se pustíme do ruinování té planety. Kéž bych byl měl aspoň jednu takovou, když jsem přišel poprvé na Pyrrus, asi by byla zachránila hezky mnoho životů.“
Meta odhodila obal a pohlížela na vejcovitý tvar na kolech. „Co je to — bomba?“ zeptala se.
„Proboha ne. Tohle je něco mnohem důležitějšího.“ Naklonil bednu a její obsah se vykulil na podlahu.
Bylo to téměř nevýrazné, lesklé kovové vejce, dobře metr vysoké, s menší stranou nahoře. Šest koleček s gumovými pneumatikami, po třech na každé straně, je drželo v bezpečné vzdálenosti od podlahy a nahoře byl ovládací panel s průhledným krytem. Jason natáhl ruku a víko odklopil, pak zmáčkl knoflík s označením „zapnuto“ a světla na panelu se rozzářila.
„Co jsi zač?“ zeptal se.
„Tohle je knihovna,“ odpověděl dutý kovový hlas.
„Nač to je?“ odfrkla Meta a otočila se k odchodu.
„Povím ti to,“ řekl Jason a zvedl ruku, aby ji zadržel, připraven rychle odskočit, kdyby se pokusila o nějaký chvat. „Tohle zařízení je naše zpravodajská služba ve vojenském slova smyslu. Copak jsi zapomněla, co všechno jsme museli pročíst, abychom vůbec něco zjistili o historii vaší planety? Potřebovali jsme fakta, na nichž bychom stavěli, a neměli jsme vůbec žádná. No a teď nějaká máme.“ Pohladil hladký bok knihovny.
„Co asi může tahle hračička vědět, aby nám to pomohlo?“
„Tahle naše hračička, jak ji tak legračně nazýváš, stojí přes 982 tisíc kreditů plus přepravné.“
To bylo na ni příliš. „Cože? Za to bys mohl vybavit celou armádu. Zbraněmi, municí.“
„Myslel jsem si, že na tebe udělá dojem. A vštip si laskavě do své mimořádně roztomilé blonďaté hlavičky, že armády každý problém nevyřeší. Brzy narazíme na novou kulturu, na novou planetu, a chceme otevřít na správném místě důl. Ta tvoje armáda nám neřekne nic o mineralogii nebo antropologii či ekologii nebo exobiologii…“
„Tahle slova si vymýšlíš.“
„Jen si nepřej, abych si vymýšlel! Myslím, že si vůbec neuvědomuješ, kolik knihoven je nacpáno do kovové schránky tohohle stvoření. Knihovno,“ řekl a ukázal na ni teatrálně, „pověz nám něco o sobě.“
„Jsem model 427-1587, typ IX, vylepšený, s fotodigitální pamětí na bázi laseru a integrovaným obvodem…“
„Dost!“ nařídil Jason. „Knihovno, musíš dokázat něco lepšího. Můžeš popsat sama sebe v jednoduchém faxovacím jazyce?“
„Dobře, tak poslouchejte,“ vítězoslavně zahovořila knihovna. „Vsadím se, že jste ještě nikdy neviděli typ IX, vrchol knihovnického luxusu…“
„Natrefili jsme na tlačítko pro reklamní řeči, ale aspoň jim budeme rozumět.“
„…a skutečně nejnovější příklad toho, čemu mládenci, kteří tenhle mechanismus sestrojili, s oblibou říkají technika integrovaného obvodu. Nuže přátelé, nepotřebujeme galaktické tituly, abychom pochopili, že typ IX je něco nového ve vesmíru. Ta integrovaná atd. hatmatilka neznamená nic jiného, než že toto je myslící stroj, nad který není. Ale každý potřebuje něco, o čem by přemýšlel, zrovna tak jako něco, s čím by myslel, a právě tak jako vy ve své hlavě, má typ IX svou vlastní pamě. Pamě, která obsahuje celou knihovnu na univerzitě v Haribay, jež má tolik knih, že byste je za celý život ani nespočítali. Tyto knihy byly rozloženy na slova a ta slova zase na bity, které byly zaznamenány na malé čipy ze silikonu do mozku typu IX. Tato paměová část mozku není větší než lidská sevřená pěst — malá pěst — protože na každých deset čtverečních milimetrů připadá přes 545 miliónů bitů. Ani nemusíte vědět, co je bit, abyste pochopili, jak je to úžasné. V tomto mozku jsou veškeré dějiny, všechny vědy a filozofie. Také lingvistika. Chcete-li vědět, jak se řekne sýr v základních galaktických jazycích podle pořadí počtu lidí mluvících těmito jazyky, je to tohle…“
Když se vyřinul rychlý proud slabik, Jason se otočil k Metě a zjistil, že je pryč.
„Tahle věc dokáže víc než překládat slovo „sýr,“ prohodil a zmáčkl knoflík „vypnuto“. „Jen počkej a uvidíš.“
Pyrrané byli docela šastni, že mohli během letu na Felicity lelkovat, podřimovat a zívat jako tygři s plným žaludkem. Jenom Jason pochoval nutnost využít času účelně. Vyhledal všechny odkazy v knihovně, aby získal informace o Felicity a sluneční soustavě, do níž patří, a od studia ho odvádělo pouze Metino vášnivé, ale neochabující objetí. Meta soudila, že jsou daleko zajímavější způsoby, jak trávit ty dlouhé hodiny, a Jason, když už byl jednou odtržen od své práce, s ní nadšeně souhlasil.
Když je podle lodního času dělil jeden den od okamžiku, kdy měli podle programu přejít z kosmického skoku do soustavy Felicity, Jason svolal plenární schůzi do jídelny.
„Tak sem letíme,“ řekl a poklepával na velký diagram pověšený na stěně. Panovalo naprosté ticho a stoprocentní pozornost, nebo brífink ve vojenském stylu byl pro Pyrrany něco jako jídlo a pití.
„Ta planeta se jmenuje Felicity a je to pátá planeta bezejmenné hvězdy třídy F-1. To je bílá hvězda s asi dvojnásobnou jasností než vlastní G-2 slunce Pyrru a vydává mnohem silnější ultrafialové záření. Můžete se těšit, že se pěkně opálíte. Devět desetin jejího povrchu pokrývá voda s několika řetězci vulkanických ostrovů a je tam jen jedna pevnina, která je dostatečně velká, aby se mohla nazývat kontinentem. Je to tahle. Jak vidíte, vypadá jako rozpláclá dýka, se špičkou dolů, uprostřed rozdělená chráničem ruky. Ta čára zde, představovaná chráničem, je obrovský geologický zlom, který se táhne přes kontinent z jedné strany na druhou, celistvá stěna, která je vysoká od tří do deseti kilometrů. Tato stěna a pásmo hor za ní mají pronikavý účinek na kontinentální počasí. Na planetě je daleko větší teplo než na většině ostatních obyvatelných planetách — teplota na rovníku je blízko bodu varu — a pouze to, že kontinent je umístěn poblíž severního pólu, činí život snesitelným. Vlhký, teplý vzduch se pohybuje severním směrem a zasahuje sráz a hory, kde se na jižních svazích sráží v déš. K jihu stéká z hor spousta velkých řek a byly tam spatřeny známky zemědělství a osídlení — ale to muže z Johnovy společnosti nezajímalo: magnetometry a gravitometry střelkou ani nehnuly. Ale tady nahoře“ — poklepal na severní polovinu kontinentu, na „rukoje“ dýky — „tady nahoře indikátory přímo zdivočely. Masív hor, který postrčil severní polovinu nahoru tak vysoko, že způsobil zlom uprostřed kontinentu, namíchal ložiska těžkých kovů. Tak tady budou muset být doly, uprostřed nejopuštěnějšího kousku krajiny, o jaké jsem kdy slyšel. Je tam málo vody nebo žádná, pásmo hor jí většinou stojí v cestě, a co se přece jen za hory dostane, obvykle spadne na toto obrovské plató jako sníh. Je mrazivé, vysoké, suché — a smrtící a nikdy se nemění. Felicity nemá osové naklonění, jež by stálo za řeč, takže změny ročních období jsou tak nepatrné, že je lze stěží postřehnout. Počasí na jakémkoliv místě zůstává stále stejné. A abych úplně vyčerpal tento vysoce přitažlivý obraz toho ideálního místa pro osídlení: lidé, kteří tam nahoře žijí, jsou tak nebezpeční — nebo ještě nebezpečnější — než jakákoliv forma života, s kterou jste se kdy setkali na Pyrru. Náš úkol bude usadit se přímo mezi nimi, vystavět sídliště a otevřít důl. Máte nějaké návrhy, jak to provést?“
„Já vím, jak to udělat,“ prohlásil Clon a pomalu vstal. Byl to rozložitý, statný muž s hustým vyčnívajícím obočím. Váha jeho kostnatého čelního laloku byla určitě vyrovnána ještě mohutnější kostí vzadu v lebce, takže pro mozkovnu zbylo jen málo místa. Měl výborné reflexy, nepochybně zkratové jako nějaký současný dinosaurus, ale jakékoliv myšlenky, které musely tak zkostnatělou lebkou proniknout, se vynořovaly nesmírně obtížně. Byl tím posledním, od koho by Jason očekával odpověď.
